Burčák pod Petrovem

Běžím podchodem a slyším píšťalku. Beru schody po třech. Vlak nechává na peróně jen průvodčího a mě.

Ujel mi vlak.

Další jede za hodinu a půl. Vycházím z nádražní budovy. Je sobota. Teplo. Teď už nikam nespěchám.

Mraky se dnes trochu stydí a slunce se opírá do Petrova. Projdu se Denisovými sady, dlouho jsem tam nebyl.

Je tu rušno. Slyším španělštinu, slovenštinu, češtinu, jazyk, který nepoznám. Slyším hudbu z mobilů, slyším dítě šoupající nohama 5 kroků za rodiči. Slyším smích, telefonní hovory, slyším mlaskání při polibku, kroky na schodech a cinkající skleničky. Slyším cvakat foťák. Před chvílí se vzali a teď se tady fotí. Ženich má krátké kalhoty, aby ukazoval ponožky se symbolem mužství. Asi to je samec.

Vidím spoustu dvojic.

Vidím pár v černobílém. Nedělní tepláky, nablýskané bíle tenisky, sváteční šaty, vypucované kozačky. „Vem mě s tou zídkou, ale ať je vidět mrakodrap.“ Zatahuje břicho, nadechuje se do hrudníku, ať to na tom fejsbuku vypadá. Za chvíli si na tabletu něco prohlížejí. Fotky? Ona má k tabletu připojenou myš. Je to pár? Sourozenci? Za chvíli mám jasno.

A co tamti dva? Kluci, v ruce skleničky na víno, dolévají si z láhve. Sedí směrem do města, povídají si. Když odchází, jasno nemám.

O patro výš dvě holky. Tablet, blok. Opisují něco z mobilu do papírů, ťukají do tabletu. Plánují někam cestu? Jsou dost mladé. Chystají si něco pro děti do kroužku? Chcou spolu utéct. Ne, ty spolu neutíkají.

A tihle dva? seděli tu přede mnou. Z plastových kelímků popíjejí burčák. Sem tam z něj vyloví mušku a dolejí si z flašky postavené ve stínu.

Ujíždí mi další vlak.

Sedí na cihlovém ochozu naproti sobě. Chvíli na turka, s nohama dolů, s kolenem pod bradou, s cigaretou. Když si nepovídají, dívají se do dálky za sebe. Pozorují ostatní, jako já. Ví o mně? Baví se o mně? Čas se nám společně zastavil a sem tam padající list zašeptá cosi o podzimu.

Burčák došel.

Odcházejí a já stále nevím. Patří k sobě? Patřili k sobě nebo si budou patřit? Zvědavost je silnější, nechávám zahřátou lavičku chladnout a nahlížím za roh. Za ruce se nedrži, jdou blízko vedle sebe a sem tam do sebe nenápadně narážejí.

V jednom z výklenků se ona zastaví a naposled se rozhlíží po rušném městě, na které už slunce za kopcem nedosáhne. On stojí za ní a položí jí ruce na pas. Opírá si bradu o její rameno. Jejich tváře se dotýkají a společně hledí, kam vyrazí příště. Políbí ji na krku a pohladí po rukách od ramen až k zápěstí.

Patří k sobě..

—

A taková je má první povídka. Aspoň, co si pamatuju. Budu rád, když mi do komentářů napíšete, jak se vám četla. Je úplně blbá, nezajímavá, nudná nebo se vám líbí?